Profesionální fotograf Praha

Ultimátní fotograf - stravování fotografa

V průběhu našeho vyprávění o specifických náhledech* fotografů na lidskou existenci jsme se dotkli již nejednoho zásadního tématu a ledacos uvedli na pravou míru. Zřekli jsme se falešného modloslužebnictví nadbytečné techniky, odkryli taje složitého fotografova nitra a podél jeho životní cesty zakopali mnohý významný milník. Příručka ultimátního fotografa je v rukou tvůrčího génia něco jako zbraň hromadného ničení. Poradí, kde si umělec nebyl dosud jistý, pohladí, cítí-li rozpaky a stud, nabije energií od konečků prstů po samé kořínky vlasů vždy, když jeho potenciál vyčerpává složitý pracovní, či životní problém.

^{* Fotografové dneška v podobném případě užívají zásadně tvaru „náhled“, ačkoliv běžní lidé zpravidla hovoří o pohledu. Je to důsledek dramatického rozšíření automaticky generovaných galerií snímků na internetu.}

Takto připravený fotograf, ve světě běžně zvaný freshmen (my raději zůstaneme u pěkného českého výrazu „svěžouš“) na sebe díky čerstvě uchopenému poznání začíná klást stále větší nároky v touze vyniknout, být dokonalý, stanout na špici. Je nabíledni, že každého člověka je třeba saturovat kromě znalostí a entuziazmu také notnou energetickou zásobou, spektrem živin, vitamínů, stopových prvků a minerálů. Fotograf v rozkvětu své vitální síly vyžaduje zvláštní jídelníček, nespokojí se s ledajakým koláčkem či odfláknutým vývarem, neboť by jeho způsobilost brzy vzala za své. Co a kdy tedy jíst a pít, jakým pokrmem uctít vzácnou návštěvu, čím vybudit svou představivost a nenechat ji vyhasnout?

Žádná mastná jídla. Hádáte-li, že důvodem jejich vynechání je záludný cholesterol, mýlíte se. Na fotografa, který horem dolem konzumuje jaterničky, z nichž odkapává sádlo, čeká mnohem větší nebezpečí. Kdo již někdy zažil bezútěšnost okamžiku, kdy prsty zmáčenými tukem se snažil ovinout ostřící kroužek objektivu, či prošvihl životní záběr, pátrajíc kluzkým kůlcem ukazováku po drobné spoušti aparátu, stále nenalézaje, ví o čem hovořím. Zatímco mazací tuk uvnitř mechanizmu přístroje koná dobře svou práci, sádlo se škvarky na našem Nikkoru VR dělá samou neplechu. Také plátek slaniny vyhřeznutý z obloženého chlebu a stulený mezi efektovými filtry v brašně nepotěší, často spíš pohněvá. Nebezpečný tuk na nás nečíhá jen v jídle samotném, velmi horké chvilky budeme prožívat například v thajském hlavním městě unášeni vozítkem Tuk Tuk, kde bychom tučná jídla neměli pojídat bez výjimky. A to nehovořím o samosirském poloostrovu téhož jména, na němž bych konzumaci tuku považoval již za vyložený hazard hraničící s pohrdáním životem. Tučné pokrmy je tedy žádoucí vyloučit, zapomenout na ně, nechat je zmizet ze života, uvrhnout do klatby, prohlásit je za veteš.

Dalším adeptem na vyřazení z jídelníčku je drobivá strava. Ano, slyším, jak voláte! Jaký je to problém, proč jsou drobky takoví potížisté? Věc je prostá. Mechanika a elektronika soudobých zařízení pro záznam statického obrazu, o nichž obyčejně hovoříme zjednodušeně jako o fotoaparátech, je velejemná, její funkci často zkomplikuje i malinkaté pylové zrnko, o ostrém drobtu z okoralého chleba či vazkém, pocukrovaném kousíčku odlomené bábovky ani nemluvě. Drobky v kapsách fotovesty, žmolky pečiva v kalhotách, nechutné, pomoučené shluky mezi paměťovými kartami, kazetami se svitkovým filmem, zbytky loupáků přitisknuté na vnitřní straně objektivových krytek, kulička chleba, z nudy uhnětená fotografem při dlouhé noční expozici a omylem vlisovaná do PC zdířky zrcadlovky, to vše představuje varování umělcova osudu. Život fotografa vedle listového těsta, rohlíčků z lineckého těsta, pečiva sypaného makem a  připečenými broučky sezamu či slunečnice je prostě nemožný. Proto vše, co zanechává drobty, kousíčky a kousky řadíme do zapovězené části fotografovy diety.

Zcela nespirituálním pokrmem, poskytujícím tvůrčí duši medvědí službu je takzvaný fástfůt. Výraz pochází z anglického spojení fast food, které značí rychlou stravu. Zde se může usmívat jen diletant, neboť ačkoliv samotný institut rychlého pokrmu svádí k domněnce, že čas uspořený expresně konzumovanou žemlí můžeme použít pro náš vnitřní rozvoj a vklad do fotografování samotného, pravda si plave spíš na druhé straně rybníka. A nejde zdaleka jen o skutečnost, že pojídání tzv. burgrů, plukovnických kašiček, nadrobno nasekaných salátků - lehce povadlých, žonglování s kelímky poznačenými výstrahou „pozor, horký obsah“ a paběrkování syntetických dezertů, šlehaček ze slunečnicového mléka, derivovaných syrovátek a odstředěných izolátů nelichotí našemu zažívacímu traktu. Zamyslíme-li se, musíme si nutně uvědomit, že tento druh potravy se skládá téměř výhradně z obou výše popsaných skupin pokrmů a dává tak vzniknout nejnebezpečnější kategorii antifotografických zakuklenců. I když zcela pomineme, že čas uspořený v provozovně rychlé stravy, který by fotograf mohl investovat do cizelování svých uměleckých projektů, vloží zpět do systému fast foodu, neboť obecně přijatou tezi, že to voňavé, pestře pomalované jídlo je špatné a nezdravé je třeba překonat pozorným pročtením všech tabulek doporučených denních hodnot, public relations statí na obalech jednotlivých pošetek s masovými plackami a srovnáním získaných informací s vlastním přehledem v peněžence, nelze vzít všechny řetízky, řetězy a řetězce na milost. Fotograf do rychlé stravy prostě nepatří a mastná křidélka v drobivých trojobalech do jeho rukou také ne.

Fotograf je řemeslník, či umělec. Ať ten nebo ten, často je doprovázen suitou nohsledů, obdivovatelů, přátel, kritiků, recenzentů, vystavovatelů, manažerů, municipálních úředníků, modelek a vizážistů, publicistů, zákazníků, nactiutrhačů a operátorů minilabů. Tyto zástupy je třeba sympaticky pohostit, neboť v rukou fotografa je praktická aplikace lidového moudra „láska procházející žaludkem“. Nakrmeni, zůstanou mu po boku, milující, oddaní, nacpaní a svěže prdící, vždy připraveni zasáhnout v jeho prospěch, přinést svou oběť, nebo jen kartón plechovkového piva na mejdan do ateliéru. Fotografický catering je nezbytné organizovat s nevšední invencí, nadhledem, reprezentovat cech vyletujících ptáčků, zanechat v srdci pohoštěných nesmazatelnou stopu. Podle zkušenosti poslouží dobře recepty jako zapékané filmové kazety plněné slavičími jazýčky a padesátiprocentní kozí goudou s borůvkovým soté, kuřecí paličky sypané parmazánem a bešamelem grilované pod tisíciwattovým trvalým světlem IFF, nebo velmi oblíbené uzlíky z halibuta zdobené sekanými mandlemi motané na popraskaných pilotkách z ateliérových blesků. Kreativita, styl a osobnost jsou při pohoštění přátel alfou a omegou, duší a zrcadlem hostitele. Chléb, jakkoliv zručně ukrojený a namazaný tlustou vrstvou žluťoučkého másla, neuspokojí hosta hltajícího vaše extravagantní práce nakašírované na každé volné ploše bytu nebo pracoviště přeměněného právě v lukulský svatostánek. Nezapomeňte!

Kromě stravovacích návyků je třeba se v případě fotografova jídelníčku dotknout ještě jedné důležité stránky a tou je časové a finanční hledisko. Život niterně spojený s vizualizací představ, neustálým hledáním inspirace, neotřelého tématu, sebe sama, zapomenuté peněženky, filmů mezi zeleninou v mrazáku, baterií do blesku a klíčů od aťasu je náročným soustem i pro spořivého, šlachovitého a spořádaného rytíře štěstěny. Je zde možné uvést příklady mistrů plastikového pásku potaženého syntetickými odvozeninami stříbra, již ničí svůj život bezbřehým utrácením jmění naspořeného tvrdou prací, nebo přejídáním a nezdravou stravou zatěžují svůj exponovaný organizmus měrou nebývalou. Bylo by možné na prstech jedné i druhé ruky, kalkulátorech a v tabulkových procesorech počítat kolik, jak rychle, kde, za jakých podmínek, proč a s jakým cílem, není to ale třeba. Důležité pro všechny adepty aspirující na ultimátní fotografy je racionální pohled. Navštívíme-li například během našich cest některé z bifé Country Lifu, musíme nutně dospět k závěru, že život na vsi je neskutečně nákladný, neboť tak country jsme z ceny obložené grahamové veky, neperlivé vody, kávy espresso a dezertu pro radost ze života nebyli již dlouho. Kolik políček musíme exponovat, kolik paměťových clusterů naší karty obsadit surovými raw daty, abychom si takový luxus mohli bezostyšně dopřát? Rozum do hrsti, přátelé. Kdo chce na stříbře jíst vybrané pokrmy, vrhne se na fotografii produktovou, respektive její foodstylingovou odnož. Produkťákova chladnička bude vždy napěchovaná vybranými lahůdkami které snesli jeho zákazníci a jejichž názvy bude úspěšně oblbovat zbloudilé modelky přesvědčené, že sýr, krabice mléka a ňadro vyžadují stejné aranžmá. Běžný smrtelník však musí rozumně vážit každé zakoupené sousto, neboť nikdy neví, kdy jeho dodavatel přijde s novým modelem aparátu, vyžadujícího ještě soustředěnější obsluhu než ten předchozí, jinou nezbytnou součástí příslušenství nebo kdy osud nad námi zlomí hůl, sešle chorobu, úraz či pomatení jinak čistých smyslů. Je třeba trvale zachovat střízlivost, nasytnost a odstup, spořit peníze i vnitřní energii. Fotograf do jídla, pití a požitků s nimi spojených investuje vždy pouze rozumné prostředky i čas, pokud si touží vyhodit z kopýtka, vezme nějaký ten kšeft na firemní párty, rautu při příležitosti křtu čehokoliv včetně dítěte nebo jiné lukrativní a společensky profláknuté akci. V takovém případě je možné se dokonce vzdát honoráře a dělat tak zvaného dvojitého granda. Přilepšit svému žaludku a projevit přitom bezbřehou nezištnost.

Nejnovější fotografie